Pochopit, že to nebude strašný průšvih

Poradenský psycholog Hynek Latta má za sebou výcvik v logoterapii a existenciální analýze, pracuje pro několik sdružení s různými cílovými skupinami. Pomáhá mimo jiné rodičům vážně nemocných dětí, jemu samotnému byla v dětství diagnostikována spinální svalová atrofie (SMA). Poskytl nám rozhovor o své práci, zkušenostech i radosti, kterou mu přináší.


Kdo jsou nejčastěji vaši klienti, máte nějakou specializaci?

Specializaci nemám, nezaměřuji se jen na nějakou oblast. Mými klienty jsou v současné době nejčastěji studenti vysoké školy, protože pracuji na poloviční úvazek jako psychoterapeut pro Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky Teiresiás při Masarykově univerzitě v Brně. Na konzultace mimo Teiresiás ke mně chodí také rodiče dětí a dospívajících, případně sami dospívající. Pro mě je to velmi zajímavá klientela, na psychoterapii pro děti a mládež bych se rád soustředil do budoucna.

Spolupracuji také s brněnskou organizací Klára pomáhá, která podporuje pečující a pozůstalé, to je velice široké rozpětí od mladých lidí po seniory. Dříve jsem pracoval v dětské nemocnici, kde jsem byl v kontaktu s rodiči, nejčastěji maminkami dětí, které nějak vážně onemocněly, nebo se už s nějakou vážnou nemocí narodily.

Věnujete se logoterapii, která se zaměřuje na to, jaký smysl chce člověk dát svému životu. Spojuje vaše klienty něco?

Je pravda, že se zabývám logoterapií a existenciální analýzou, jsou to dvě příbuzné teorie. Nedá se však říci, že by za mnou chodili pouze lidé, kteří prožívají nějaká zlomová období. Bývají to zkrátka lidé, kteří si s něčím neví rady. Myslím si, že pro většinu z nich není podstatné, jaké je moje zaměření, jde o to, že jsem psycholog a mám zrovna volné termíny.

Co vás přivedlo ke studiu psychologie?

Přivedla mě k němu zvědavost. Už v 8 letech jsem měl takovou teorii, že naše planeta a život na ní se někomu zdá, že jsme něčí sen. Byl to takový můj prototyp náboženství, ještě v dobách totality. Později jsem prožíval hodně divoké pubertální období, rebeloval jsem proti autoritám, neměl jsem rád lidi. Postupně ve mně rostl zájem o filozofii, přemýšlel jsem o tom, jak svět funguje, proč se v něm různé fenomény objevují, co znamenají, co si z toho člověk má vybrat. Začala mě zajímat i psychologie, chtěl jsem vědět, proč jsou lidé takoví, jací jsou, proč určitým způsobem přemýšlejí.

Původně byly moje pocity negativní, byl to převážně hněv nad lidskými nedostatky: proč ničíme přírodu, proč si ubližujeme, proč k sobě cítíme nenávist a podobně. Než jsem se na vysokou školu dostal, tak to ale ještě chvíli trvalo, moje motivace se za tu dobu proměnila a pak už jsem věci vnímal jinak. Do studia jsem ale stejně vstupoval se zvědavostí, co jsme my lidé zač, jak přemýšlíme a co v nás je. Nějaké otázky jsem si tou dobou zodpověděl, zjistil jsem, že lidstvo ani já na tom nejsme tak špatně, abych nás musel zatracovat a začal jsem svoje postoje a pocity přehodnocovat. Nakonec jsem zjistil, že můžu své psychologické znalosti využít k tomu, abych lidem pomáhal a že to chci dělat jako profesi.

Poskytujete konzultace nějakým vzácným pacientům nebo jejich rodičům?

Někdy ano, teď zrovna mezi mými klienty nejsou. Mou zkušeností je, že psychologické krize nevystupují z onemocnění samotného, objeví se většinou prostřednictvím nějaké krize ve vztazích, které trápí i zdravé lidi. Nemocní lidé nemívají z principu jiné psychologické problémy nebo starosti, než zdraví lidé. Samozřejmě se objevuje pocit, že kdyby byl člověk zdravý, bylo by všechno jinak. Největším rozdílem však bývá posun na úrovni sebevědomí, sebedůvěry, pocitu zvládání života. Zejména ve smyslu samostatného uvažování, protože hyperprotektivní péče rodiny a institucí je potlačuje.

Pro vážně nemocné pacienty a jejich pečující bývá velmi důležité téma svobody, například nastavování hranic pomoci, porozumění tomu, co nemocný člověk potřebuje. Řešíte toto téma s klienty přímo?

Dá se říci, že téma svobody řeším se všemi klienty napříč, v různé podobě a různé intenzitě, ne vždy bývá přímo pojmenováno. Dokonce bych řekl, že pro zdravého i nemocného člověka je to stejný problém. Dávám klientům vždy takový příklad: představte si, že jste ve vaně, kde je vám dobře. Nemůžete se ale moc hýbat, nemůžete plavat, roztáhnout ruce. Pak si představte, že jste uprostřed moře, kde máte svobodu, spoustu místa, voda není studená, možná ani nemyslíte na žraloky. Nevidíte však na břeh, všude je příliš vody. Ten obraz nám pomáhá si lépe uvědomit, že nejlépe nám bývá “někde mezi”. Potřebujeme dohlédnout na okraj: mít dost místa, abychom se mohli hýbat, ale zároveň věděli, kde je dno, kde je břeh a že když bude nejhůř, dá se zavolat o pomoc.

Pokud hledáte způsob, jak můžete svůj život naplňovat, obohacovat, dávat mu smysl, tak prožíváte pocit svobody, i když jste na vozíku. Můžete na tom být zdravotně velmi špatně, ale stanete se rodiči, nebo máte zajímavý profesní život, inspirujete ostatní. Najdete si své místo v životě, prožíváte smysluplné bytí, svobodu. Pak už je úplně jedno, jestli máte zdravé tělo, nebo ne.

Svobodu vždycky prožíváme uvnitř nějakých hranic. Pokud se někdo s určitými výrazně definovanými hranicemi už narodí – třeba s ne zcela dobře fungujícím tělem, s nějakými specifickými problémy, představuje to dané podmínky. Ale i ty nám umožňují nějakou volbu a svobodu. To je jen jiným způsobem řečeno, že lidská svoboda se odehrává v mysli. Pokud hledáte způsob, jak můžete svůj život naplňovat, obohacovat, dávat mu smysl, tak prožíváte pocit svobody, i když jste na vozíku. Můžete na tom být zdravotně velmi špatně, ale stanete se rodiči, nebo máte zajímavý profesní život, inspirujete ostatní. Najdete si své místo v životě, prožíváte smysluplné bytí, svobodu. Pak už je úplně jedno, jestli máte zdravé tělo, nebo ne.

Jaká témata s vámi nejčastěji řeší rodiče nemocných dětí?

Na prvním místě je to strach. Strach, co bude s jejich dítětem, až tady nebudou nebo až se o něj nebudou moci postarat. Jestli bude žít šťastný život, bude mít přátele nebo partnera, najde si práci, jestli neskončí opuštěné někde v ústavu. Případně to bývá také obava ze zhoršení zdraví nebo ze smrti dítěte.

Paradoxní je, že rodiče se lépe smíří se smrtí, než s představou, že by se jejich dítě trápilo. Tedy že je lehčí se smířit se smrtí, než se životem. Dokážeme se smířit s tím, že život ke smrti směřuje, připravíme se na to. Nicméně strach z toho, jestli život nebude velkým utrpením, samotou, odstrčením, zoufalstvím, bývá u rodičů tou největší obavou.

Paradoxní je, že rodiče se lépe smíří se smrtí, než s představou, že by se jejich dítě trápilo. Tedy že je lehčí se smířit se smrtí, než se životem. Dokážeme se smířit s tím, že život ke smrti směřuje, připravíme se na to. Nicméně strach z toho, jestli život nebude velkým utrpením, samotou, odstrčením, zoufalstvím, bývá u rodičů tou největší obavou. Někdy se toho obávají i dospívající, ale je to mnohem méně časté. Děti a dospívající bývají většinou plní naděje a představ, že život bude jedna velká tančírna.

Co bývá pro rodiče naopak oporou, jak se jim snažíte pomoci?

Pokud jde o rodiče, kteří přijdou s touto obavou, je potřeba obrátit jejich pozornost od sebe samých k dítěti. Protože oni nepřicházejí s obavou, kterou má jejich dítě, přichází s obavou, kterou mají oni. Nedokáží si představit život v kulisách a konturách toho druhého. Mluví o vlastním utrpení, o kterém si myslí, že musí prožívat jejich dítě. Ale ono to tak často není. Je potřeba obrátit pozornost k samotnému dítěti, které je plné naděje a života. Věří, že to všechno nějak dopadne a že to bude dobré, možná se na něco i moc těší. Někdy se může stát, že se něčeho obává i dítě, že je ten strach sdílený. Pak je potřeba to řešit individuálně, najít, co pomáhá a co nepomáhá.

Přečtete si:  Mám radost, kolik jsem toho zvládla: spinální muskulární atrofie

Strach rodičů je někdy tak mučivý právě proto, že rodiče přes svou bolest nevidí samotné dítě. Když se na něj však podívají, zjistí, že budoucnost tak černá není. Děti nejsou hloupé a informaci o svém stavu v sobě nějak mají. Pokud si samotný “nositel” utrpení s ním nedělá takovou hlavu, tak to zas takový problém nemusí být.

Strach rodičů je někdy tak mučivý právě proto, že rodiče přes svou bolest nevidí samotné dítě. Když se na něj však podívají, zjistí, že budoucnost tak černá není. Děti nejsou hloupé a informaci o svém stavu v sobě nějak mají. Pokud si samotný “nositel” utrpení s ním nedělá takovou hlavu, tak to zas takový problém nemusí být. Pro rodiče je to však nepochopitelné: moje dítě si žije tak bezstarostný život, já přitom vím, že to bude strašný průšvih. Proto je potřeba odklonit jejich pozornost od “egocentrického” uvažování. Není to kritika, jen popis: pokud jsem v takové situaci zaměřený na svou vlastní bolest, je třeba soustředit svou pozornost na toho druhého člověka. Pak už strach tolik nepůsobí, protože vidíte nebo věříte, že si s tím život nějak poradí.

Podle nedávných psychologických dat a výzkumů je současná generace dospívajících více ohrožena depresí, zároveň je pro ně psychologická péče těžko dostupná. Vnímáte to tak i u vážně nemocných mladých lidí, kteří jsou s vámi v kontaktu?

Chtěl bych říct, že deprese je stav, kdy se zastavil život. Člověk je nešťastný nebo trpí, protože život nejde dál, neproudí, stojí. Jeho myšlenky nikam nevedou, neprožívá žádnou radost, nemá žádný “motor”. Pokud je otázka, jestli jsou dospívající více ohroženi depresí, tak samozřejmě ano: z toho prostého důvodu, že jsou ve věku, kdy člověk hledá svou identitu a místo v životě a když se to nedaří, tak se život skutečně zastaví. Člověk neví, kam dál. To může způsobit deprese, sebepoškozování, sebevražedné myšlenky.

Deprese k neuspokojivému mládí, které ještě nevidí svou cestu, patří. Pokud člověk v 80 letech ztratí svou cestu, tak je to pro něj samozřejmě také velké trápení, přitom ale ví, tuší nebo cítí, že už nějakou cestou šel, že už žil. Může se ohlížet, bilancovat, říkat si, že udělal něco dobrého. Když má pocit, nějaké vnitřní pnutí, že něco například neudělal, udělá to a stane se to jeho cestou, objeví se “námět” na jeho cestu. Pro mladého člověka je to však tragédie, protože nemá z čeho čerpat. Navíc toho ještě příliš nemůže, protože většinu jeho života a rozvrhu mu stanovují vnější autority. Mezi různými nařízeními a radami hledá svou vlastní cestu, vlastní život, smysl. To není samozřejmě lehké, dokonce si myslím, s nadsázkou řečeno, že dospívající člověk by bez nějaké lehčí depresivní epizody – nebo nějakého ohrožení depresí – snad ani poctivě neprožil pubertu a mládí. Potřebuje mít krizi identity, krizi hodnot, krizi toho všeho: potřebuje se vymezit vůči otci, utéct přehnané péči matky, to všechno je potřeba.

Myslím si, že mladí lidé depresí ohroženi jsou, ale také chci říct, že deprese, jakkoli je to nemoc a klinický problém, není sama o sobě životní tragédie. Je to stav, kdy se život zastaví, prožíváme bolest a všechno se zdá být špatně, ale je to stav, ze kterého se můžeme dostávat, startovat z něho. Špatné je, pokud nás něco při depresi přidržuje a nepouští nás to dál, protože klinická deprese, když se na ni podíváme z medicínského hlediska, sama o sobě odeznívá. Pokud se člověka drží nebo do ní člověk upadá znovu a znovu, jde o nějakou hlubší poruchu.

Co vám připadá na vaší práci nejtěžší?

Pro mě je jednou z velmi těžkých věcí odmítat klienty. Pokud někdo zavolá, že dlouho hledá psychologa, tak neumím říct, že mám čas až za půl roku. Snažím se vždy nějaký termín najít i na úkor svého volného času, i když to není vždy úplně dobře. Někdy se tak dostávám sám do složitých situací, ale odmítnout někoho, kdo psychologickou pomoc potřebuje, kdo je právě v nějaké krizi, je opravdu náročné. Pokud někoho necháte půl roku čekat, může to znamenat, že ten člověk třeba někde prohraje, o něco přijde. To je jedna z nejtěžších věcí.

Náročné je taky nebrat si některé věci příliš k srdci a nemyslet na ně. Někdy se mi stává, že se mi něco přihodí nebo o něčem slyším a vzpomenu si na některého klienta, jak se mu asi daří, nebo se mi připomene něco, co mi někdo na sezení vyprávěl. Nemyslím na ně ve smyslu tragédií, na které nemohu zapomenout, ale moji klienti se mnou zkrátka tak trochu “žijí”. Nevím, jestli existuje nějaká speciální metoda, jak s tím pracovat, já to asi jinak neumím.

Z čeho máte naopak největší radost?

Radost mívám z toho, když pozoruji, že lidem konverzace se mnou nějak prospívá, že jim dává odpovědi, že odchází “lehčí”. Někdo poděkuje a řekne, že to pro něj bylo důležité, někdo neřekne nic, ale vidíte, že se něco změnilo. Někdy naopak lidé odcházejí s těžší hlavou, někdy má smysl člověka něčím “zatížit” a nechat to na příště. Nebo mívám radost z toho, že si člověk na něco sám přišel, něco z našeho dialogu vykřesal.

Psychologická podpora pro rodiče nemocných dětí v době, kdy jste vyrůstal vy, téměř neexistovala. Přístup k psychologii byl úplně jiný. Jak jste to tehdy zvládali?

Nemohu mluvit za své rodiče, ale rozhodně si myslím, že nějaká forma podpory jim bývala mohla ušetřit mnoho bolesti, strachu a smutku. Tehdy byla normalizace, lidé s handicapem byli na okraji společnosti, segregovaní. Nesměli jsme chodit na veřejnost, aby lidé neviděli, že existujeme. Společnost byla úplně jinak nastavená. Moji rodiče se na to dívali jinak, ale pro společnost jsme byli druhořadí.

Pamatujete si z té doby někoho, kdo vám byl oporou nebo inspirací?

Já jsem takzvaně zamilovávací typ, to znamená, že se vždycky pro něco nadchnu. Proto jsem často obdivoval své kamarády, inspirací pro mě byli neustále, v dobrém smyslu jsem jim záviděl, jací jsou nebo že něco umí. Moji vrstevníci jsou bohužel už jsou dnes z velké části po smrti. Později to byli i dospělí, svým způsobem jsem obdivoval i mámu a tátu, i když mají velmi rozdílné povahy. Mě inspiruje mnoho věcí. Někdy jsem se samozřejmě naučil i nějaké špatné věci, například kouřit, ale naštěstí jsem už dávno zase přestal.

Pokud se zdá nepochopitelné, že navzdory své nemoci a objektivnímu velkému trápení žiji normální život, tak to víc vypovídá o naší společnosti, než o mně. Nemělo by být exotické, že člověk má bolest a přesto žije, že jej to nezlomí. Jsou to právě ty vlastnosti, které člověka “drží pohromadě”, které v životě nakonec rozhodují.

Pro mnoho lidí jste velkou inspirací vy sám. Proč myslíte, že to tak je?

Na mně osobně toho moc zajímavého není, to se jen tak říká. Nejde o skromnost, to je prostě fakt. Naopak můj obor, problematika, kterou se zabývám, je obrovsky zajímavá. Pokud se zdá nepochopitelné, že navzdory své nemoci a objektivnímu velkému trápení žiji normální život, tak to víc vypovídá o naší společnosti, než o mně. Nemělo by být exotické, že člověk má bolest a přesto žije, že jej to nezlomí.

SMA prý bývá často doprovázena mírně nadprůměrnou inteligencí, lidé se SMA bývají empatičtí a společenští. Když se s takovým nastavením setkáte u zdravého člověka, tak si řeknete: to je výborné, ten bude mít šťastný život. Pokud je ale ten člověk slabý, nenatáhne ruce a nohy, řeknete si: ten to bude mít v životě strašně těžké. Jsou to ale právě ty vlastnosti, které člověka “drží pohromadě”, které v životě nakonec rozhodují. Samozřejmě je velká výhoda v tom, jaké dnes existují možnosti, ať už je to technika nebo sociální služba osobní asistence. Zároveň vnímám jako velké štěstí nebo požehnání, že si tyto věci dokážu uvědomit a být za ně rád.