Základní škola

Ředitelka základní školy v Chrášťanech u Prahy Jana Báčová a asistentka pedagoga Kateřina Toncarová pomohly Verunce, která trpí Williamsovým syndromem, absolvovat prvních pět ročníků základní školy.

Jana Báčová

Mgr. Jana Báčová

ředitelka základní školy v Chrášťanech u Prahy

V Chrášťanské škole se každý rok vzdělává několik žáků s různými specifickými poruchami, např. s autismem, ADHD nebo vývojovými poruchami řeči.

Kateřina Toncarová

Kateřina Toncarová

asistentka pedagoga v základní škole v Chrášťanech u Prahy

Vzpomenete si, jak u Vás Verunka začínala?

Na Verunku nelze zapomenout! Nepatřila k nám spádově, ale rodiče si vybrali naši školu, protože jsme již tehdy měli velké zkušenosti s integrací žáků.

Začínali jsme školní rok kvůli přístavbě školy v prostorách obecního úřadu. Verunka byla od začátku velmi spontánní, kamarádská, živě a se zájmem komunikovala s dětmi i dospělými. Ke všem činnostem přistupovala s nadšením. Byla také velmi zvědavá a empatická. „Co se ti stalo, starosto?“ zeptala se, když k nám do místnosti přišel pan starosta se zavázaným prstem. Moc ráda a hezky zpívala. Asistentka se s Verunkou osobně seznámila ještě před začátkem školního roku a byl mezi nimi po celou dobu moc hezký vztah.

Přečtete si:  Verunka rozdává radost na potkání: Williamsův syndrom

Byla pro vás výuka Verunky něčím specifická?

Od začátku bylo nutné k Verunce přistupovat individuálně. Komunikovala hlavně s dospělými, ale ani s dětmi neměla problém. Školní režim byl ale pro ni velmi náročný. Bývala často unavená. Musela využívat možnosti individuálního odpočinku, buď ve třídě na koberci, nebo se procházela po škole. Ve vyšších ročnících již bylo nutné diferencovat úkoly pro Verunku a snížit obsah učiva. Přesto dobře zapadla do kolektivu. Pro asistentku byla prvním svěřencem, tudíž doslova srdeční záležitostí. A jejich vztah trvá dodnes, i když k nám Verunka už nechodí. Často si píšou zprávy. Verča se ptá třeba na syna paní asistentky, se kterým se zná.

Vybavíte si nejvýraznější zážitek s Verunkou?

Verunka je velmi bezprostřední, takže zážitků bylo opravdu hodně. Jednoznačně ovšem vede bagřík. Verunka docházela na ergoterapii a naučila se tam nový cvik. A když přišla do školy, rozhodla se, že nás cvik naučí. Přede všemi dětmi. V tu chvíli byla středem pozornosti. Uměla cosi, co ostatní neuměli!

Znáte další děti s Williamsovým syndromem?

Vzhledem k intenzivní spolupráci s rodinou Verunky jsme se dozvěděly o akcích sdružení Willík. Některých z nich jsem se účastnila i osobně. Měla jsem tak možnost hovořit s dalšími rodiči i dětmi s tímto syndromem.