Tato vzácná neurovývojová porucha s vícečetnými vrozenými vadami má pět hlavních znaků: intelektovou nedostatečnost (typicky mírnou až středně těžkou), orgánové vady (častá je například srdeční vada), perzistující fetální polštářky na prstech, malý vzrůst, anomálie skeletu (brachymezofalangie, vady páteře a brachydaktylie a klinodaktylie malíčku) a specifické rysy obličeje (klenuté a široké obočí, dlouhé oční štěrbiny, everze dolního víčka, velké a prominující uši, snížená špička nosu a krátká kolumela). Často jsou pozorovány různé další projevy.
Prevalence Kabukiho syndromu se odhaduje na 1 : 32 000 narozených a jde o častou etiologii vývojových vad.
U novorozenců jsou typické hypotonie a potíže s krmením (postihující více než 70 % pacientů). U 90 % pacientů se projevuje kombinace vývojového opoždění a intelektové nedostatečnosti. Mentální postižení je nejčastěji mírné až střední; ale jeho rozsah u všech pacientů sahá od normálního intelektu až po jeho těžké postižení. Verbální osvojování jazyka a paměť jsou obvykle lepší než prostorová orientace nebo rychlost zpracování informací. Jedinci s Kabukiho syndromem se obvykle naučí chodit a osvojí si jazyk. U přibližně 50 % pacientů byly pozorovány vrozené srdeční vady. Vrozené vady ledvin, hluchota a záchvaty různých typů jsou pozorovány u 20 % pacientů. Poruchy imunity a opakované infekce jsou časté. Autoimunitní projevy nabývají s věkem na intenzitě a postihují přibližně 20 % dospělých. Skolióza a luxace pately vyžadují častý screening a měly by být pečlivě sledovány především v pubertě. Často je popisováno chybění některých zubů. Od 5. roku věku se může objevit obezita, která vyžaduje sledování. U 25–30 % případů je pozorován deficit růstového hormonu. U přibližně 30 % pacientek se projevuje předčasný vývoj prsů.
Kabuki syndrom je obvykle způsoben de novo patogenními variantami u přibližně 70 % pacientů splňujících diagnostická kritéria. U většiny pacientů (56 % až 75 %) je syndrom způsoben mutacemi v genu KMT2D (oblast 12q13.12) a u menší části pacientů (5 %) mutacemi v genu KDM6A (xp11.2).
Na diagnózu je pomýšleno na základě klinického vyšetření a potvrzena je pomocí genetického vyšetření.
Diferenciální diagnóza zahrnuje syndromy CHARGE, 3MC, Hardikarův syndrom, poruchy asociované s genem KAT6B a další genetické poruchy zahrnující regulaci chromatinu.
U rodičů s potvrzenou mutací by měla být při dalších těhotenstvích nabídnuta invazivní diagnostika (odběr choriových klků či plodové vody).
Dědičnost u mutací v genu KMT2D je autozomálně dominantní; ve většině případů však patogenní varianty vznikají de novo, a proto je riziko sourozenecké recidivy nízké. Odhadované riziko recidivy u sourozenců je 1 % z důvodu zárodečného mozaicismu. Gen KDM6A se nachází na chromozomu X a o něco častěji bývají postiženi chlapci.
Péče o pacienty vyžaduje celoživotní multidisciplinární přístup. Zásadní vliv na vývoj onemocnění má pravidelné sledování klinickým genetikem, pediatrem, psychologem/psychiatrem, logopedem, fyzioterapeutem a oftalmologem. Potíže s krmením mohou vyžadovat výživu sondou (nasogastrická či PEG). Aby bylo možné přizpůsobit lékařskou péči potřebám každého jednotlivce, jsou nezbytná hodnocení celkového stavu. Někteří pacienti mohou vyžadovat i péči dalších odborníků, např. kardiologa, gastroenterologa, nefrologa, imunologa, otorinolaryngologa či stomatologa. Zvláštní pozornost je třeba věnovat jemným grafomotorickým potížím a potížím se zrakem.
Prognóza je většinou dobrá. Při autoimunitních poruchách a problémech s ledvinami bývají nutná další specializovaná vyšetření. Autonomie pacientů může být omezená a někteří pacienti vyžadují celoživotní péči.
Text převzat z referenčního portálu Orphanet. Redakčně upraveno.
