Cushingova nemoc je nejčastější příčinou endogenního Cushingova syndromu (syndromu způsobeného nadbytkem glukokortikoidů v organizmu) a je způsobena chronickou nadměrnou sekrecí adrenokortikotropního hormonu (ACTH) kortikotropním adenomem hypofýzy.
Přesná prevalence není známa. Prevalence endogenního Cushingova syndromu se odhaduje přibližně na 1 : 26 000, přičemž Cushingova nemoc představuje více než dvě třetiny všech případů. Nejnovější údaje naznačují, že mírné formy Cushingovy nemoci jsou častější, než se dříve předpokládalo.
Cushingova choroba je 4-5× častější u žen než u mužů s výjimkou prepubertálních pacientů, u kterých je pozorována výrazná převaha mužů. Nejčastěji se manifestuje ve věku 25-40 let. Onemocnění se projevuje příznaky Cushingova syndromu (tzv. centrální obezita, kdy se tuk ukládá především v oblasti břicha a obličeje a dále známky hyperkatabolismu), hyperpigmentací kůže a/nebo neurologickými komplikacemi v některých případech kortikotropního makroadenomu.
O základní patogenezi nádorů hypofýzy je známo jen málo. Většina adenomů hypofýzy vzniká sporadicky, vzácné případy (<5 %) se vyvíjejí jako součást familiárních syndromů, jako je například mnohočetná endokrinní neoplazie typu 1 (MEN 1), která je způsobena mutacemi v genu MEN1 (11q13), familiární izolované adenomy hypofýzy (FIPA), u nichž byly u 15 % pacientů zjištěny mutace genu AIP ( 11q13-32), a nedávno popsaná mnohočetná endokrinní neoplazie typu 4 (MEN 4), která je způsobena mutacemi v genu CDKN1B.
Prvním diagnostickým krokem je potvrzení Cushingova syndromu (tj. hyperkortizolemického stavu) na základě doporučených testů 1. linie (nejméně dvě měření 24hodinového kortizolu v moči a stanovení hladiny kortizolu ve slinách v nočních hodinách a supresní test s 1 mg přes noc nebo 48hodinový test s 2 mg dexametazonu) a testů 2. linie (buď jeden z výše uvedených testů, nebo půlnoční měření kortizolu v séru nebo test na cyklus nebo dynamiku kortizolu v séru). Druhým krokem diagnostiky je stanovení ACTH v plazmě k rozlišení ACTH-dependentního Cushingova syndromu (hodnoty vyšší než 15-20 pg/ml) od ACTH-nezávislého Cushingova syndromu. V případě pochybností se doporučuje CRH test nebo supresní test s vysokou dávkou dexametazonu a počítačová tomografie nadledvin (CT). Ve třetím kroku se lokalizuje místo nadměrné sekrece ACTH, hypofyzární (Cushingova nemoc) nebo nehypofyzární (syndrom ektopické sekrece ACTH, EASS). Diagnostika Cushingovy nemoci je založena na dynamických hormonálních testech k analýze kortikotropní odpovědi, které odlišují Cushingovu nemoc (s odpovědí často částečně regulovanou: „pozitivní“ testy) od EASS (s odpovědí obvykle neregulovanou: „negativní“ testy), a také na stanovení nádorových markerů, zobrazovacích metodách (magnetická rezonance hypofýzy (MRI), CT hrudníku, břicha a pánve, scintigrafie somatostatinových receptorů) a oboustranném odběru vzorků z dolního petrozního splavu pro stanovení ACTH.
Při podezření na genetickou podstatu onemocnění je vhodná specializovaná multidisciplinární genetická konzultace.
Odstranění nádoru může vést k úplnému uzdravení, ale existuje 15–25% riziko recidivy a 20–30% riziko perzistence po operaci. Transsfenoidální operace hypofýzy je léčbou první volby u dobře přístupného a neinvazivního mikroadenomu hypofýzy a v některých případech negativní MRI, pokud je Cushingova nemoc potvrzena odběrem vzorků z dolního petrózního splavu. Po úspěšné operaci hypofýzy je často nutná substituce hydrokortizonem. Pokud operace selže, může být navržena reintervence. Pokud operace hypofýzy není možná nebo je neúspěšná, je třeba individuálně zvážit alternativní možnosti, jako je medikamentózní léčba, oboustranná adrenalektomie nebo radioterapie hypofýzy.
Neléčená Cushingova choroba může být život ohrožující.
