Běžná variabilní imunodeficience (common variable immunodeficiency – CVID) označuje heterogenní skupinu chorob, které se vyznačují výraznou hypogamaglobulinemií neznámé příčiny, neschopností produkovat specifické protilátky po imunizaci a náchylností k bakteriálním infekcím, způsobeným převážně zapouzdřenými bakteriemi.
Diagnóza
Přestože u některých pacientů je CVID diagnostikována již v raném dětství, onemocnění nejčastěji nastupuje mezi druhou a třetí dekádou života a přesná diagnóza bývá stanovena až s několikaletým zpožděním po nástupu onemocnění. Více než 98 % pacientů trpí opakovanými záněty průdušek, záněty vedlejších nosních dutin, záněty středního ucha a zápaly plic. Chronické poškození plic bývá hlavní komplikací. U přibližně 25 % pacientů se mohou objevit příznaky autoimunitních onemocnění; nejtypičtějšími jsou imunitní trombocytopenická purpura a autoimunitní hemolytická anémie. Lymfoproliferativní poruchy, jako je generalizovaná lymfadenopatie nebo splenomegalie se nacházejí až u 40 % pacientů, existuje zde také zvýšené riziko vzniku malignit v gastrointestinálním či lymatickém systému, například non Hodgkinského lymfomu. Až 57 % pacientů může trpět bronchiektáziemi. I u pacientů s podobným genotypem může být klinické projevy onemocnění velmi rozdílné.
CVID může vzniknout v důsledku poškození B-lymfocytů (např. deficit CD19 způsobený mutacemi v CD19; 16p11.2), poškození T-lymfocytů (např. deficit ICOS způsobený mutacemi v ICOS; 2q33), mutací v TNF receptorech (jako např. deficit TACI nebo BAFFR způsobený mutacemi v TNFRSF13B a TNFRSF13C v uvedeném pořadí; 17p11.2 a 22q13.1-q13.31) nebo i bez známé genetické příčiny. Mezi další monogenní defekty patří deficity MSH5, CD81 a CD20.
Diagnózu CVID je třeba prověřit u pacientů s opakujícími se infekcemi dýchacích cest a plic překračující frekvenci typickou pro daný věk. Diagnostika by se měla sestávat z vyloučení jiných příčin hypogamaglobulinemie. Je třeba analyzovat funkci lymfocytů, včetně analýzy specifických protilátkových reakcí po vakcinaci. Imunofenotypizace T- a B-lymfocytů pomůže potvrdit diagnózu a umožní přesnou identifikaci podskupiny CVID. Obvykle se provádí ultrazvuk a CT břicha, na základě nichž je možné posoudit další komplikace, včetně zvětšených lymfatických uzlin v oblasti břicha, patologických změn sleziny a jater nebo granulomů.
Do diferenciální diagnózy patří též jiné příčiny hypogamaglobulinémie, včetně ztráty gamaglobulinů skrz střeva nebo moč, hematologické malignity, virové infekce nebo ztráty funkce B-lymfocytů vyvolané léky.
Většina případů je sporadická, ale přibližně ve 20 % případů je onemocnění předáváno dědičně v rodině a to buď autozomálně dominantním (80 %) nebo autozomálně recesivním (20 %) způsobem. Odhaduje se, že deficit TACI se vyskytuje u přibližně 10 % případů; ostatní poruchy jsou velmi vzácné.
Léčba
V současnosti neexistuje žádná účinná kauzální terapie. Léčba onemocnění se zakládá na substituční imunoglobulinové terapii využívající lidský imunoglobulin, který se obvykle podává nitrožilně nebo podkožně. Dlouhodobý dopad onemocnění na plíce se omezuje prostřednictvím cílené antibiotické léčby. Pacientům s bronchiektáziemi obvykle prospívá plicní fyzioterapie. Nejčastěji se vyskytující cytopenie vyžadují sledování a v případě potřeby může být indikována specifická léčba, jako např. splenektomie. Pro souběžné autoimunitní poruchy nebo maligní onemocnění se zavádí specifická léčba.
Pacienti trpícími pouze bakteriálními infekcemi mají lepší prognózu než pacienti s dalšími komplikacemi a dožívají se téměř normální délky života, a to zejména v případě, je-li onemocnění diagnostikováno a léčeno již brzy po nástupu příznaků.
Text rubriky je převzat z referenčního portálu Orphanet. Redakčně upraveno.
