Je čtvrtek. Probouzím se velmi brzy, ještě před zazvoněním budíku, i když bych mohla spát déle. Ihned tuším, že to bude jeden ze zdravotně lepších dní. Jsem již od srpna na studijním výjezdu v překladatelském a tlumočnickém institutu ve Štrasburku a čtvrtek je jediný den, kdy překládat nechodím.
Nikdy nevstávám hned. Nejméně hodinu ještě musím ležet, abych trochu vyrovnala tlak a srdeční frekvenci. V mezičase si na mobilu přečtu novinky a odpovím na zprávy. Za celou noc jsem extrémně dehydrovaná, tak hned začínám pít vodu. Po hodině beru do ruky ovladač od předokenních rolet: když jedou pomalu nahoru, jsem vždy zvědavá, jaké bude počasí. Většinou je ještě tma, ale dnes už vidím krásný východ slunce.
Pomalu vstávám, jdu zapnout kávovar a připravit si snídani. S horkou kávou si sedám k pracovnímu stolu, zapínám počítač a vytáčím videohovor. Většinou si ráno voláme s maminkou, abychom si řekly, co je nového, pokud nám to tedy oběma časově vychází. Mezitím zapíjím medikaci, mimo jiné také na snížení tepové frekvence. Potřebuji, aby začala účinkovat ještě předtím, než půjdu ven.
Každý čtvrtek tady máme malé farmářské trhy. Mám to kousek, jen přes cestu. S pánem, co tam prodává, se už známe. Chodím k němu pro ovoce a zeleninu každý týden, už šest měsíců. Vždy se dobře pobavíme, tentokrát mi doporučil recept na žampionovou polévku, já jsem mu zase ukazovala fotky, které mi rodiče poslali ze zasněženého Česka. Sněhu jsme tady ve Štrasburku zatím moc neměli.
Byla bych ráda, kdyby byli pracovníci ve zdravotních službách lépe informováni a moje onemocnění znali. To stejné platí pro sociální systém: informovanost by ulehčila spoustu věcí.
Vracím se domů s nákupem a začínám vařit oběd. Zároveň pracuji na překladech, které je třeba do konce týdne udělat. Mezitím na mě klepe sousedka, která mě přišla pozdravit, vždy ji ráda vidím. Po obědě si musím jít zase lehnout, cítím, že je na čase. Využívám zdravotní vyhřívanou podložku, pomáhá mi na bolesti svalů a kloubů. Vleže pokračuji v překládání. Dnes odpoledne totiž nebudu mít čas. Chystáme se s kamarádkou do štrasburského muzea moderního a současného umění, kde právě probíhá výstava jedné portugalské autorky. Máme to v plánu už dlouho, ale pořád nám to nějak nevycházelo.
Do muzea jsem volala předem, abych zjistila, zda mají na místě k zapůjčení skládací židle či invalidní vozíky, mnoho muzeí tuto službu nabízí. Ujistili mě, že mi poskytnou vozík, za což jsem byla ráda. Muzeum je velmi rozlehlé, neušla bych to, neustála. Bez možnosti kdykoliv si sednout bych z návštěvy nic neměla. V muzeu nakonec strávíme více než čtyři hodiny, expozice jsou zajímavé a interiér překrásný, s výhledem na řeku. Jsem ráda, že jsme si konečně našly čas. Muzea moderního umění mám ráda. Po necelých dvou hodinách jsme se na chvíli zastavily v kavárně, protože jsem začínala cítit, že mi klesá cukr: hypoglykémii většinou poznám dříve, než by mohlo být pozdě, ale i tak je to vždy únavné.
Vycházíme z muzea, venku už je tma, začíná pršet. V rychlosti se ještě jdeme podívat k nasvícenému mostu, který je opodál. Extrémně mě bolí klouby, v muzeu se netopilo, dost jsme promrzly, už ani necítím chodidla. Vracíme se domů, popíjíme horký čaj. Chvíli si ještě čtu, ale brzy si půjdu lehnout, zítra mě čeká náročný den, doufám, že budu relativně ve formě.
Adéla Odrihocká
Nepřiměřená sinusová tachykardie
Nepřiměřená sinusová tachykardie se vyznačuje nečekaně rychlou srdeční frekvencí v klidu nebo při minimální fyzické aktivitě. Hlavním a pro pacienty stresujícím příznakem je palpitace, tedy bušení srdce. Pacienti mohou pociťovat také slabost, bolest na hrudi, dušnost, závratě nebo pocit na omdlení. Nemoc často vede k výrazně snížené kvalitě života. V současné době není známa účinná léčba. U některých pacientů mohou příznaky přetrvávat i přes umělé řízení srdeční frekvence.
