Primární ciliární dyskineze (PCD) je vzácné, geneticky heterogenní, zejména respirační onemocnění charakterizované chronickým onemocněním horních a dolních cest dýchacích způsobené poruchou funkce řasinek (latinsky cilia). U přibližně poloviny pacientů s PCD se navíc vyskytují poruchy laterality (stranová orientace či umístění) vnitřních orgánů.
Příznaky
Příznaky PCD se u pacientů projevují již po narození nebo během prvních měsíců života. Většina donošených novorozenců trpí syndromem akutní dechové tísně (acute respiratory distress syndrome – ARDS). Obvykle je nutné podávání kyslíku po dobu několika dní až týdnů. Obvyklým nálezem u kojenců a dětí jsou každodenní rýma a vlhký kašel objevující se již brzy po narození a opakující se či chronické bakteriální infekce dolních cest dýchacích. Časté jsou záněty středouší, někdy doprovázené dočasnou nebo i trvalou ztrátou sluchu a poruchou vývoje řeči. Většina pacientů má opakující se infekce nosních dutin. S věkem se u pacientů objevují bronchiektázie (rozšíření průdušek obvykle s chronickým zánětem), u dospělých pacientů se vyskytují téměř vždy. Ve vzácných případech (5–10 %) se vyskytuje pectus excavatum (vpáčený hrudník) a skolióza. Téměř všichni muži s PCD jsou v důsledku nepohyblivosti spermií neplodní, ačkoli někteří mohou mít pohyblivost spermií normální. Snížená plodnost se popisuje i u žen, případně se objevuje mimoděložní těhotenství. Situs viscerum inversus totalis, zrcadlově obrácené umístění všech vnitřních orgánů, se vyskytuje zhruba u 40–50 % pacientů a je také známé jako Kartagenerův syndrom. Heterotaxie (mírnější vyjádření podobné poruchy, například jen u jednoho orgánu) je přítomna minimálně ve 12 % všech případů, u části z nich je navíc doprovázena vrozenou srdeční vadou. Byly zaznamenány i velmi vzácné případy výskytu PCD s X-vázanou dědičností a současným výskytem retinitis pigmentosa nebo poruchami psychomotorického vývoje.
Plicní onemocnění při PCD je způsobeno poruchou struktury či funkce řasinek, které jsou normálně zodpovědné za odstraňování hlenu z plic. Dosud bylo popsáno asi 30 různých genů, které takové poruchy mohou způsobit, např. DNAH5 (15–21 % případů), CCDC39 (2–10 %), DNAI1 (2 %–9 %), CCDC40 (1–8 %), DNAH11 (6 %), DNAAF1 (4–5 %), LRRC6 (3 %), DNAI2 (2 %), a DNAAF2 (méně než 2 %). U třetiny pacientů však zatím žádné mutace v těchto genech nebyly objeveny.
Diagnostika onemocnění je založena na charakteristických klinických příznacích. Vzorky získané při biopsii je možné zkoumat pomocí elektronového mikroskopu, který může zobrazit konkrétní defekt ve struktuře řasinek. Poruchy funkce je možné zachytit pomocí vysokorychlostní videomikroskopie. Potvrzení diagnózy je také možné na základě molekulárně-genetického testování a nálezu patogenní mutace v některém z dosud popsaných genů.
V rámci diferenciální diagnostiky je třeba vyloučit postižení cystickou fibrózou, různé formy imunodeficitů, gastroezofageální reflux a Wegenerovu granulomatózu.
PCD se dědí autozomálně recesivním způsobem. Postiženým rodinám by mělo být poskytnuto genetické poradenství. Vzácně je popisována i tzv. X-vázaná dědičnost. Pokud je již známa konkrétní mutace zodpovědná za postižení některého člena rodiny, je možné pro další těhotenství jeho příbuzných nabídnout prenatální či preimplantační diagnostiku.
Léčba
V rámci péče o pacienta s PCD jsou důležité pravidelné návštěvy ke sledování stavu nemoci. Doporučuje se agresivní léčba pro zlepšení odstraňování hlenu. Nezbytná je antibiotická léčba a očkování. Sinusitidy mohou být léčeny kortikosteroidy a výplachy. Polypy mohou vyžadovat chirurgickou léčbu. Pacienti s pokročilým postižením plic jsou kandidáty pro transplantaci plic. V případě potřeby se nabízí audiologické vyšetření.
Prognóza závisí na včasném stanovení diagnózy a vhodné léčbě. Průměrná délka života je pravděpodobně zkrácena, ačkoli nejsou v současné době k dispozici konkrétní údaje.
Text rubriky je převzat z referenčního portálu Orphanet. Redakčně upraveno.
