Autozomálně dominantní optická atrofie plus (ADOA plus) je vzácné neurooftalmologické onemocnění spojující typickou atrofii zrakového (optického) nervu s dalšími mimoočními projevy, jako je senzorineurální hluchota, myopatie, chronická progresivní zevní oftalmoplegie, ataxie a periferní neuropatie. Ve vzácných případech jsou s tímto onemocněním spojeny další projevy, jako je spastická paraplegie nebo onemocnění podobné roztroušené skleróze.
Autozomálně dominantní optická atrofie plus představuje přibližně 20 % všech případů ADOA.
ADOA plus je typická oboustrannou a symetrickou progredující ztrátou zraku (zraková ostrost v rozmezí od 20/30 do 20/200) a poruchami barevného vidění, ke kterým obvykle dochází během první dekády života. Senzorineurální hluchota se obvykle objevuje později, během druhé nebo třetí dekády života, i když vzácně může být diagnostikována i před nástupem optické neuropatie. Od třetí dekády se mohou objevit další mimooční symptomy, jako je chronická progresivní zevní oftalmoplegie, proximální myopatie, ataxie a axonální senzomotorická polyneuropatie. Další projevy ADOA plus bývají vzácnější, jako např. onemocnění podobné roztroušené skleróze, migréna, kardiomyopatie, diabetes mellitus s pozdním nástupem a spastická paraplegie.
ADOA plus je způsobena mutacemi v genu OPA1 (3q29) kódujícím GTPázu podobnou dynaminu, jež se podílí na fúzi vnitřní mitochondriální membrány, produkci energie a stabilitě mitochondriální DNA.
Oční vyšetření není specifické a typicky ukazuje středně těžkou oboustrannou atrofii očního nervu spojenou s centrálními nebo paracentrálními skotomy (výpadky zorného pole). Diagnostika ADOA plus se opírá jak o genetické vyšetření genu OPA1, tak o svalovou biopsii k měření enzymatické aktivity komplexů dýchacího řetězce a histologickému vyšetření (barvení modifikovaným Gömöriho tirchromem a dvojité barvení na cytochrom C oxidázu a sukcinát dehydrogenázu), které typicky odhalí příznaky mitochondriální myopatie (cytochrom C negativní vlákna a potrhaná červená vlákna). Laboratorní nálezy mohou odhalit hyperlaktacidémii. Dalšími vyšetřeními bývají podle symptomů pacienta audiologické vyšetření, kondukční studie periferních nervů, elektromyografie, elektroencefalografie (EEG) a magnetická rezonance mozku.
Diferenciální diagnóza zahrnuje několik dalších syndromů dědičných neuropatií zrakového nervu, které mohou mít též oboustranné projevy spojené s mimoočními symptomy a které se projevují podobným fenotypem, jako např. autozomálně dominantní Charcotova-Marieho-Toothova nemoc typ 2A, Leberova hereditární optická neuropatie, Wolframův syndrom a syndrom podobný Wolframovu syndromu.
V rodinách s již známou mutací je možné nabídnout prenatální diagnostiku s tím, že ne u všech nosičů mutace se onemocnění projeví.
Dědičnost je autozomálně dominantní s proměnlivou penetrancí a je doporučeno genetické poradenství.
V současné době pro ADOA plus neexistuje účinná léčba. Mohou být nabídnuty pomůcky pro slabozraké a u pacientů se senzorineurální hluchotou může být sluch zlepšen kochleárními implantáty. U ADOA bylo též popsáno podávání idebenonu. Pacientům s motorickými hendikepem bývá poskytována fyzioterapeutická péče ke zmírnění svalových projevů onemocnění. Doporučuje se vyhnout se konzumaci tabáku a alkoholu a také lékům zasahujícím do mitochondriálního metabolismu (některá antibiotika, antivirotika).
Zdá se, že u pacientů s ADOA plus je zrak postižen vážněji než u pacientů bez mimoočního postižení. Pokud se k onemocnění přidá i porucha sluchu, je sociální komunikace pacientů dále ztížena.
Text článku je převzat z referenčního portálu Orphanet. Redakčně upraveno.
